Milí čtenáři,

dvojitá dávka svetru, nižší kvanta světelné energie, povánoční stagnace… Je načase letargii přetavit v užitečné činnosti a naskočit například na výstavní vlnu zaplavující opět moravský Manchester… Vlněna, Mosilana, Zara, Mango… V souvislosti se zašlou (nebo jenom místy zapranou) slávou prvorepublikového textilního průmyslu se nabízí zamyšlení nad dnešní nadprodukcí (po několika vypráních rozpadajících se) oděvů jepičí životnosti, které uniformují lidstvo napříč poledníky. V reakci na ekologické a etické paradoxy takovéhoto počínání se ustavuje tzv. slow fashion (pomalá móda) – udržitelná móda. Pokud budeme kreativně recyklovat a plánovitě nakupovat kvalitní zboží, ulevíme životnímu prostředí a možná ubude vlezlých reklam. Právě o jejich vnímání ve veřejném prostoru je řeč v rozhovoru s Petrou Havlíkovou. 

V průzoru mezi šálou a čepicí nahmatá pozorný čtenář výtvarnem a poezií ojíněné téma lednové MUSICOLOGICY. V kritikách na několik výstav půjdeme ve stopách nejen brněnských umělců. Dana Komosná referuje o mystické řeči přemaleb Rudolfa Fily a Katarína Hanusová představí tvorbu Brňana Davida Možného. Ve studii Plastické břehy videoumění zachytíme želé hrany videoartu a ustrneme se nad genialitou českých nebásní v kritice vyloženého nepodivína Pavla Zajíce. A to ještě není zdaleka vše.

Více netřeba lákat, reklamou budiž Vaše zvědavost.

Za celou redakci Vám přeje příjemné celoroční slow reading

Markéta Hájková

Koláž vytvořila Eva Lišková aka Hodnota zpěvu.

Je otázkou, zdali řadit vůbec současnou poezii do umění, samozřejmě je to otázka subjektivní, protože o estetických kategoriích bylo již nějakým způsobem historicky rozhodnuto, můžeme však s touto otázkou pracovat při tolik diskutovaném rozšiřování čtenářské základny. Zároveň můžeme přemýšlet, zdali poezie do současného umění nějak promlouvá, inspiruje se jím, či alespoň vykrádá myšlenkové postupy malířů, hudebníků nebo filmařů. Mezi dosavadní oblíbená témata české literární diskuze patří zkoumání angažovanosti, což však už působí trochu jako hudba začátku minulého století. Pustit do tohoto literárního prostředí diskuzi o radikálním minimalismu, konceptu, sterilu, či „nebásních“ je pak snahou vyložených podivínů. Chceme-li zmapovat aktuální tendence v české poezii, rozhodně si nevystačíme s franšízovou ročenkou, která jistě českou poezii u latentních čtenářů propaguje, ale o poezii a jejím přirozeném vývoji a proměnách neříká vlastně nic. Dnes, když se většina tvůrců upírá k olympiádám v různých uměleckých dovednostech a na základě jejich výsledků pak z této množiny staví své vlastní žebříčky, čímž se automaticky staví do pozice experta, je z pohledu těch opravdových, čím dál těžší strhnout pozornost ke svým vlastním tezím, které nevychází z nutně mainstreamového prostředí. V české poezii jsou zasloužilí olympionici povětšinou opravdoví kumštýři a mistři slova, mágové přírodní poezie a všednosti. Pokud pročítáme ročenku NČB, hmatatelný je především pocit strachu z invence a dělání chyb. Přemýšlím, kdy jsem vlastně narazil na špatnou sbírku, vyloženě dementní, nepochopitelnou. Pokud už člověk v knihkupectví začne kroutit nad sbírkou hlavou, najde nakonec v daném díle alespoň nějaký koncept a utěší se větou, že třeba pro rodinu to bude dobré a pokračuje dál, například do hospody. Koncept opatrnosti je zřejmě nejčastějším problémem současné tvorby a básnických sbírek. V loňském roce jsem kromě těchto a jiných kvalitních průměrných knih (neironicky) etablovaných i debutujících autorů, které dostávají prostor na stránkách literárních časopisů, narazil na sbírky a texty úplně jiné. 

Desítka mladých tanečníků, kteří v sobě skrývají progresivní choreografický potenciál, spojila své síly k vytvoření Choreografického ateliéru baletu NdB. Tímto počinem navázali na předchozí tradici tanečních dílen, a přesto, že projekt nebyl zařazen mezi premiéry a tak nemohl dostat odpovídající finanční podporu, představili již počtvrté v sezoně (reprízy 10. a 11. 6. 2015) svou autorskou tvorbu. Nad jejich tanečními miniaturami se jako červená nit linuly otázky života a smrti...

Shakti

Přesně po padesáti letech znova uvítalo Brno soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni na scéně Mahenova divadla 10. ledna 2015 s představením Anna Karenina. Mnohokráte ztvárněný příběh, na poli baletu Rodionem Ščedrinem s primabalerínou Majou Pliseckou, podle románu vrcholné ruské literární klasiky Lva Nikolajeviče Tolstého tentokrát zpracoval brněnskému publiku již známý a světově ceněný choreograf a režisér Libor Vaculík.

Spolek Varhany pro Královo Pole, který pořádá benefiční koncerty pro výstavbu nových varhan v Kostele Nejsvětější Trojice již od roku 2014, druhou neděli v novém roce uvedl na Benefičním koncertě duchovní hudby dva amatérské sbory – Glorii Brunensis a Boni discipuli. Jak již název napovídal, program večera byl sestaven převážně z děl s duchovní tématikou. To však byla jediná a bohužel nedostatečná spojitost mezi jednotlivými skladbami. Posluchač tak během hodiny zažil průřez téměř celými hudebními dějinami – od středověkého moteta, přes barokního Johanna Sebastiana Bacha a „belcantového“ Rossiniho až k jazzovému Jaromíru Hniličkovi. Roztříštěná a nekoncepční dramaturgie je sice u těles podobného typu běžným jevem, neměla by se však stávat normálem.

V neděli 28. prosince 2014 se v Praze na Nové scéně konala první repríza dvou komorních oper Dmitrije Šostakoviče – prolog z opery Orango a Antiformalistický jarmark (rus. Antiformalističeskij rajok). Za zmínku rozhodně stojí zájem divadla, především tedy dramaturgů Pavla Grause a Ondřeje Hučína, uvést tato dvě díla a zařadit je do plánu letošní sezony. Nejedná se totiž o představení, které by byly vyhledávány běžnými posluchači. A tak se například před určitým časem snaha uvést Antiformalistický jarmark v Brně setkala s nesouhlasem umělecké rady Filharmonie Brno s odůvodněním, že tento kus má nedostatečnou uměleckou hodnotu. Proto by měla být vyzdvižena smělost Národního divadla, že, navzdory (autorovo záměrné) malé umělecké hodnotě, se rozhodlo operu uvést.

Foto: Národní divadlo

V rámci posledného výstavného bloku uplynulého roka predstavila Galerie U Dobrého pastýře brnenského výtvarníka Davida Možného (*1963). Spoločným tematickým zastrešením uskutočnených projektov boli „sebereferenční přístupy v současném umění“ s názvom Anketa. Aj keď výstava Davida Možného nebola programovo koncipovaná ako súčasť tejto výstavnej série, mala účinkovať ako „její expresivní pointa.“

Chladné podzimní a zimní měsíce nepřinesly Brnu jen typicky nevlídné počasí, ale také zpestření v podobě čtyř výstav v Muzeu města Brna na Špilberku. Kromě výstavy Kam i čert může, zaměřené svými interaktivními úkoly primárně na děti, Vánoc za starých časů s dobovou atmosférou minulých století či Nábytkem made in Brno, se zde mohl návštěvník setkat také s abstraktním uměním Rudolfa Fily. 

Přemalby (1998) 

 „Nevěrné“ sklony k fúzování forem a médií provázejí dějiny umění již od samého počátku: antické rozpravy poezie s malířstvím, Lessingův Laokón, Wagnerova koncepce Gesamtkunstwerku, která touží po znovusjednocení umění s médii a vytvoření nové kvality. Filmová tvorba se napříč svou historií vyznačuje taktéž jakousi mediální zakaleností, jazykovým „mnohoženstvím“ (Vertův film-oko, film-pravda).[1] Neustále nalézáme leitmotivy probíhající mezi filmem a jinými uměleckými druhy; filmový jazyk se mění jako chameleon a nechává se strhnout televizí a konzumem. Tvorba umělců z prostředí videoartu[2], filmu či počítačového umění tento fenomén dále rozvíjí. Dle Szczepanika umělci: „systematicky pracují s mediálně smíšenými formami a ve svých experimentech zkoumají vztahy různých typů obrazů k filmu.“[3]

Pohled do výstavy Bad filming.

Petra Havlíková pracuje jako koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva v NESEHNUTÍ (Nezávislé sociálně ekologické hnutí) a jako genderová expertka. S oblibou píše na feministický portál femag.cz a diskutuje v kavárnách. Skrze studium divadelní vědy a lásku ke kultuře obecně se dostala i do centra organizace Brno kulturní. Do tohoto čísla MUSICOLOGICY jsem ji vyzpovídala ohledně vztahu gender expertky k reklamě ve veřejném prostoru. 

Petra Havlíková

Pomalu se jistě vymaňujete z pout zkouškového období, proto se neváhejte zabavit kulturně:

Výstava moravský Manchester, kterou můžete navštívit až do 12. dubna v Uměleckoprůmyslovém muzeu, mapuje 250 let tamního textilního průmyslu. V souvislosti s rozvojem a úpadkem brněnských továren ukazuje i proměny města. Jako jednu z posledních (a zatím stále ještě otevřených) kapitol brněnské tradice představuje techniku art protis, československý patent z 60. let. 

Látka z výstavy moravský Manchester.

Komplexní náhled na populární fotografku Dagmar Hochovou nabízí další expozice Uměleckoprůmyslového muzea (až do konce března). Kariéra této umělkyně byla hlavně v 50. a 60. letech profesně spojena s obrazovými žurnály orientovanými na tzv. humanitní fotografii, avšak kurátor Jiří Pátek chtěl fotografčin záběr zbavit zjednodušující nálepky „fotografky dětí“. Významná část jejích snímků je totiž zaměřena na události kulturně politického rázu.

Multimediální přesahy umělecké avantgardy můžete otestovat v Pražákově paláci na výstavě Brněnský Devětsil. Existence uskupení představuje pozoruhodnou a neprávem opomíjenou kapitolu brněnského kulturního života.

Expresivní malby Václava Girsy (*1969) budou k vidění v Pražákově paláci zdarma až do 26. dubna. Jedná se o čisté extrakty vhledů autora, stenografické záznamy křížících a prolínajících se realit vrstvených v souhrnný korpus obsahující všechny dimenze a témata významná pro daný celek. 

Obraz z výstavy Václav Girsa: Bratři, držme se. 

Dům Pánů z Kunštátu do 12. dubna vystavuje české moderní umění ze sbírek Pavla Čáslavy, který navazuje svou sbírkou na meziválečné sběratelství, které má v Brně dlouholetou tradici. Sběratelovy akviziční záměry sledují dvě linie: předchůdci českého moderního umění (A. Slavíček, A. Hudeček, J. Prucha) a malby a sochy zakladatelského pokolení, jež těžilo z expresionistických a kubistických podnětů ( E. Filla, A. Procházka, O. Gutfreund).

Projděte se mezi učením na zkoušky po některé z promyšlených tras Brněnského architektonického manuálu a ani vlastně nebudete při naučné procházce prokrastinovat. Stojí to za to. Kinopovaleče jistě potěší nabídka Univerzitního kina Scala. Nezapomínejte také na "ušní" potravu a prohlédněte si lákavé programy Národního divadla Brno (zde se můžete vydat do říše bájných bytostí s operou Čarokraj, jejíž premiéra proběhne 2. února), Filharmonie Brno, Divadla na Orlí a dalších. 

Opera Čarokraj v režii Petra Formana.

Použité fotografie pocházejí z webu akcí (odkazy jsou uvedeny v textu).