Vážení čtenáři,

nové číslo MUSICOLOGICY je na světě, což znamená, že od vzniku toho předchozího uplynul právě měsíc. Jaký byl? Pro mě osobně jednoznačně spojený s knihou Alexe Rosse The Rest Is Noise: Listening to the Twentieth Century, která představuje pro českého čtenáře jednu z vzácných možností, jak se seznámit se současnou americkou („novou“) muzikologií, a jejíž český překlad nedávno vyšel u nakladatelství Argo, a s výborným sborníkem Sporting Sounds: Relationships between sport and music.

Na půdě Ústavu hudební vědy nevznikají jen zajímavé hudební projekty. Před dvěma lety tady vznikl úspěšný divadelní festival s názvem Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě. O jeho úspěchu nesvědčí jen jeho návštěvnost, ale také to, že právě teď můžete v brněnských kavárnách zhlédnout jeho třetí ročník. A skutečně se nejedná o chybu, když mluvím o kavárnách - v jejích prostorách či kolem nich hrají herci brněnských nezávislých divadelních souborů svá představení.

Hudba tkví ve strunách, nevzbudí ji prstoklad, říká Chesterton...

Otázka kritiky stávající interpretační praxe se zdá být samozřejmou nejen v případě operního díla Richarda Wagnera, ale i díla kteréhokoli jiného skladatele. Nevybízí nás ale zřetelná kvalitativní omezenost recepce samotné této kritiky k její výchozí legitimizaci? Operní domy stále ještě prázdnotou nezejí a bayreuthský festival se těší neochabujícímu zájmu wagneriánů z celého světa. Kromě prvních tří se každá z Wagnerových oper již dočkala bezpočtu různých provedení a o každé bychom jistě našli i obsáhlou odbornou literaturu – o to více zaráží skutečnost, že zdánlivě tak známá a prozkoumaná díla jsou inscenována stále zrůdněji a „dokonalým wagneriánům“ to pravděpodobně vůbec nevadí, naopak se jejich řady asi rozrůstají zároveň s řadami návštěvníků přenosů z Metropolitní opery. (Tyto přenosy více než co jiného tematizují Adornovu kritiku Wagnerovy hudebně-dramatické estetiky coby prototypu sociálně regresivního gesta zvěcnělého, odcizeného sebevědomí buržoazní společnosti, vystupujícího z ní, ale zároveň opět do ní jako leitmotiv, tj. moderní masmediální reklama, její reflexe imanentně /de/formovaná v /sebe/referenci.)

Brno kulturní ve spolupráci s JAMU a Domem umění města Brna připravilo na 19. březen diskusní večer metodou World Café. Zúčastnili se jej umělci a organizátoři z různých brněnských kulturních institucí, odborná veřejnost, úředníci z Odboru kultury MMB a také volení zástupci města.

Leontyne Price, Jon Vickers, Rita Gorr, Robert Merrill, Plinio Clabassi, Giorgio Tozzi, Franco Ricciardi, Mietta Sighele. Orchestr a sbor Teatro dell´Opera di Roma; dirigent: sir Georg Solti, sbormistr: Giuseppe Conca. Řím 7/1961. Vydáno: 2011, Decca Music Group Limited. 2 CD. TT: 74:40, 78:09. 00289 478 2679 (Universal Music).

Broken Concerto for Pavel Zlámal, 6. 3. 2012 (Tomáš Tkáč)

Ještě než se ve středu 7. března otevřely brány Besedního domu a festival Expozice nové hudby byl zahájen, mohli si hudby chtiví posluchači zajít na jedinečný projekt brněnského skladatele Petera Grahama alias Jaroslava Šťastného. Jeho Broken Concerto for Pavel Zlámal není napsané na tělo pouze hlavnímu „sólistovi“ Pavlu Zlámalovi, ale partitura tohoto kusu rovněž počítá s využitím všech akustických možností budovy JAMU, kde Šťastný studoval a dnes tam působí jako učitel.

Kontrapunkt je jednou z mála uměleckých technik, která je navýsost intelektuální, ačkoli jejím výsledkem je nakonec abstraktní a bezpojmové umělecké dílo, notně se vzpírající pokusům o její definici, zpravidla ještě více intelektuální než ona technika. Kontrapunkt disponuje celou řadou jednotlivých technik, chronologicky se rozvíjejících ze vztahu nota contra notam. Techniky jsou samy o sobě nesmírně jednoduché. Je ale možné je skloubit a pečlivě skrýt do podivuhodné a složité kompozice. A platí: čím složitější kombinace a použití technik, tím více se tyto vzpírají poznání sluchem. Následující příspěvek předkládá základní přehled technik a pravidel podle historických předloh.

Nejskvostnější balet Romeo a Julie (Prokofjev) se dne 21. dubna naposledy ukáže v inscenaci Zdeňka Prokeše na scéně ND Brno (6. nastudování; premiéra díla v roce 1938 v Brně, choreograf Ivo Váňa Psota). Derniéra – 18 hod., Janáčkovo divadlo.