Naši milií čtenáři,

vždy je velmi těžké, a to platí pro všechny redakce, vytvářet jakékoliv zprávy, novinky nebo recenze uprostřed léta. Ačkoliv se mi za humny již po tři týdny pořádá Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově, musím se devótně přiznat, že jsem ho ani jednou nenavštívil. Až dnes, a to de facto proto, abych netrávil tolik večerů doma u klavíru/počítače/v posteli, jedu se podívat na koncert Jihočeské filharmonie, se kterou hraje světoznámý jazzový trumpetista Arturo Sandoval. Abych však v očích čtenářů nevypadal jako naprostý ignorant, který se přes léto vyhýbá všem koncertům, uznávám, že šestého července, na šestisté první výročí upálení Mistra Jana Husa, jsem byl v jeho rodném městě, Husinci, svědkem světové premiéry skladby Memento mei Michaela Kocába. Ano, toho Michaela Kocába z Pražského výběru. Neotřelé spojení rockové hudby, gregoriánského chorálu, šostakovičovských sekvencí, latinského zpěvu a české recitace publikum srdečně přijalo, a to i přes to, že velká část obecenstva v průběhu koncertu, zejména ten kus, který si přišel nahonit body na podzimní volby, spala.

Nicméně měsíc červenec byl až moc naplněn krví obětí všech útoků, a to jak v Evropě, tak i na Blízkém východě nebo v Japonsku. Taková odporná věc přijde z vteřiny na vteřinu a ubohý jedinec si ani neuvědomí, co se děje; ráno vstane, mysliv, že je před ním obvyklý den plný rutiny, na jehož konci si opět lehne do své postele. Před dvěma týdny jsem také takto vstal (sice až dopoledne) a jedinou věc, kterou jsem musel absolvovat, byla cesta vlakem z Brna do Českých Budějovic. Po dvou letech jsem se rozhodl, že nevyužiji služeb spolujízdy ani autobusů Student Agency/Regio jet, nýbrž Českých drah. Ano, jel jsem vlakem! Cesta probíhala vlastně celou dobu v pořádku, v 19:48 jsem měl být v mé cílové stanici a k mému překvapení jsme opravdu více jak čtyři hodiny jeli na čas. Leč pár kilometrů před koncem, uprostřed luk, polí a lesů, zasáhla náš vlak silná letní bouře, která naši cestu násilně ukončila, a tak jsme museli ve vlaku čekat tři úmorné hodiny na hasiče, kteří nás teprve mohli evakuovat do svých tater. Domů jsem tedy přijel se čtyřhodinovým zpožděním a velkým dobrodružstvím. Ale i s pomyšlením na to, že opravdu nevíte, co, kdy, kde a jak se vám může přes den přihodit. Samozřejmě, pokud jedete vlakem ČD takto dlouhou trasu, máte 98% pravděpodobnost podobného dobrodružství.

Nyní ale k červencovému číslu. Všichni v redakci jsme mile překvapeni, dokonce až konsternováni, kolik materiálu k vydání jsme takto uprostřed prázdnin dokázali sehnat. Zajisté, většina článků jsou glosy, úvahy a eseje, ale v létě se povětšinou čte, přemýšlí a pak sepisuje, tudíž náš výstup je vpravdě letní. Ve Stodesetileté Pastorkyni v dnešní obci od Jany Cindlerové, jediné recenzi tohoto čísla, si můžete přečíst o brněnské inscenaci Janáčkovy opery Její Pastorkyňa v NDB. V okurkové sezoně připravili redaktoři Markéta Hájková, Nikola Illeová a Patrik Červák pro čtenáře krátký článek o tom, co kdo v redakci za léto čte, popřípadě už přečetl v textu s názvem Co čtou naši redaktoři. Tento úkol vzal jsem samozřejmě až příliš vážně, a tak jsme se všichni dohodli, že text Co čtou naši redaktoři na druhou vydáme zvlášť samostatně. Ve dvou úvahách/esejích s názvem Romantismus jako původ kýče? a Co je postmoderna od Patrika Červák můžete se rozčilovat či polemizovat s ideami tohoto redaktora.

Všem čtenářům přejeme krásný srpen, přiměřeně a zejména dobrovolně absolvovaných kulturních zážitků a příjemnou a bezpečnou dovolenou, ať budete v Turecku u moře, v norských fjordech či na pramici na Lipně.

Váš,
Patrik Červák