Hudba tkví ve strunách, nevzbudí ji prstoklad, říká Chesterton...
Otázka kritiky stávající interpretační praxe se zdá být samozřejmou nejen v případě operního díla Richarda Wagnera, ale i díla kteréhokoli jiného skladatele. Nevybízí nás ale zřetelná kvalitativní omezenost recepce samotné této kritiky k její výchozí legitimizaci? Operní domy stále ještě prázdnotou nezejí a bayreuthský festival se těší neochabujícímu zájmu wagneriánů z celého světa. Kromě prvních tří se každá z Wagnerových oper již dočkala bezpočtu různých provedení a o každé bychom jistě našli i obsáhlou odbornou literaturu – o to více zaráží skutečnost, že zdánlivě tak známá a prozkoumaná díla jsou inscenována stále zrůdněji a „dokonalým wagneriánům“ to pravděpodobně vůbec nevadí, naopak se jejich řady asi rozrůstají zároveň s řadami návštěvníků přenosů z Metropolitní opery. (Tyto přenosy více než co jiného tematizují Adornovu kritiku Wagnerovy hudebně-dramatické estetiky coby prototypu sociálně regresivního gesta zvěcnělého, odcizeného sebevědomí buržoazní společnosti, vystupujícího z ní, ale zároveň opět do ní jako leitmotiv, tj. moderní masmediální reklama, její reflexe imanentně /de/formovaná v /sebe/referenci.)