„V mytologii se králíci a zajíci často zobrazují jako šibalové, a to díky své mrštnosti, čilosti a plodnosti.“[1] Nicholas J. Saunders
 
Ven z galerie
 
Fascinujícím způsobem zacyklené a hluboce provázané (a bohužel i předčasně uzavřené) dílo Zorky Ságlové se již dočkalo zdařilých knižních a katalogových pokusů o komplexní zmapování a rozmanité interpretace. Přece jen se ale dají vystopovat aspekty její tvůrčí činnosti, které stojí za to i nadále reflektovat, vracet se k nim a promýšlet. Malířka informelního založení[2] s následnou konstruktivistickou orientací, textilní výtvarnice, virtuózka geometrických vzorů a atlasové vazby a v neposlední řadě i land-artová akční umělkyně se narodila v Humpolci na Vysočině do selského rodu Jirousů. Zážitek z krajiny dětství byl pro ni od počátku určující a charakteristicky formující.[3] Malebnost krajiny a její estetické vyzařování se odráží již v prvních dílech autorky (informelová díla s račími schránkami) a naplno se uplatňuje u nalezených zobrazení.[4] Účastnila se sezónních prací, sledovala pravidelný rytmus přírodních dějů. Lenka Bučilová proto považuje za přirozené, že „její další směřování vedlo ven z oficiálních prostor galerií do volné krajiny.“[5] Přirozené a v konečném důsledku i jako výsledek represivních postupů totalitní moci. Tendence „ven z galerie“ je v českém prostředí přítomná od 60. let vycházející ze silného myšlenkového vlivu východní filozofie. Prostor „prázdna“ je uchopován jako nová kvalita; rozšíření základních dimenzí.[6] Umělecká komunita pro sebe objevuje útočiště-místo, které nebylo původně určeno pro prezentaci umělecké tvorby.
 
Zorka Ságlová se řadí mezi významné organizátory kolektivních prací přelomu 60. a 70. let.[7] Na základech boudníkovského entuziasmu umělci stavěli své vyjadřovací prostředky.[8] Snahou o aktivní zapojení diváka do tvůrčí činnosti, o jeho participaci na podobě výsledného díla se proměňuje i postoj umělců vůči konzervativnímu galerijnímu ovzduší. Umělec už pasivně nečeká na aktivního účastníka, určuje pravidla „hry“[9]. Mnohdy se však i tak nechává vést principem cageovské náhody.[10] Jednotlivé složky spolupůsobí organicky, včetně vnějších přírodních sil, které dílo dotvoří do výsledné, avšak stále živé, podoby.[11] Pro tuto generaci je stěžejní participační přesah akce ve fázi jejího vzniku, než výsledek samotný.[12] Ten je zpětně zpřítomňován sugestivním dokumentačním vhledem plynoucím z fotografií Jana Ságla.
 
Geologie land artu
 
Pro akce i celou tvorbu Zorky Ságlové je signifikantní sledování přírodní linky v mnoha rovinách – fakticky, fragmentárně či v náznacích a citacích. Asociace, které její dílo nabízí, se v některých situacích sami pohlcují a ironizují až do „land-artového gesta naruby“ jako v případě kontroverzní instalace Seno-sláma (1969).[13] Sušení sena přímo v jedné z místností Galerie Václav Špály evokovalo představitelům moci i kritikům neadekvátní spojení „přírody“ a „práce“.[14] V českém kontextu působí tato akce velice výstředně a nekonzistentně, jelikož přímo nekoresponduje s land artem, a neblíží se ani revoltujícímu charakteru arte povera. Dle Morganové „je suverénním environmentem, jenž nepostrádá vazby s nejprogresivnějšími proudy soudobého umění.“[15] V rámci systematického a intuitivního zapojování přírodního principu se u autorky pravidelně objevuje i rustikální námět hospodářského zvířete. Konkrétně se jedná o králíky, potažmo zajíce (kromě nich se u ní setkáme i se sfingou a batmanem).
 
Králičí blues
 
V mnoha kulturách je králík prostředníkem mezi člověkem a bohy.
Přináší od nich světlo poznání…
Měl lidem také přinést poselství o nesmrtelnosti, jenž je cestou zapomněl.[16]
 
Tento klíčový motiv společně s jeho kulturním kontextem provází umělkyni od 80. let, kam se datuje její rozsáhlé „králičí“ období s tapisérií jako stěžejním vyjádřením.[17] Damašek a atlasová vazba sama o sobě odkazuje ke králičímu pletivu; uzavírá jej v něm. Meditativní charakter pečlivé práce v kombinaci s venkovským založením výtvarnice krystalizuje motiv králíka až do dekadentně monumentální podoby (množství opakování na geometrických konstruktech, velké plochy tapisérií), přičemž vyvrcholením králičí inspirace je Velký králík z přelomu let 1985–6. Králík v nadživotní velikosti usazený v abstraktním vzduchoprázdnu disponuje téměř obludnou iluzivní objemovostí.[18] Gigantické zvíře levituje a diváka tím naprosto vyvádí z míry. „Tento důvěrně známý tvor získává svou monumentálností na vážnosti a my jsme najednou nejistí, jak ho máme vnímat,“ prohlašuje Lenka Bučilová. Ve svém textu nadále cituje doplňující úryvek z dobové reflexe: „Marně si… klademe otázku, proč zpodobení jiných přírodních bytostí je méně pošetilé a právě prostřednictvím králíka by nebylo možné hovořit o světě, jeho řádu, o poznaném i doposud tajemném, o uplývání času, o kráse krajiny i o člověku, který ji formuje.“[19]
 Velký králík

Zorka Ságlová se soustředila na konceptuální průzkum symboliky motivu v mýtech a legendách různých kultur. Nalézá ho v symbolech čínské mytologie (stavěné zejména na principech jing a jang), ve tvarových elementech jeho morfologie (uši), vycházející až z jeskynních archeologických kreseb. Co se týče obecné symboliky králíka a zajíce, často jejich zobrazení souvisí s fenoménem pronásledovaní. Díky svému důvtipu a rychlosti dokážou uniknout, což plyne z jejich přirozenosti – tzv. proteánská obrana. Křesťanská mytologie zobrazuje zajíce jako symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Odtud možná pramení i jistý zakořeněný paradox při pohledu na toto zvíře. Pokud však člověk uvěří v ochrannou moc Krista, zajíc se považuje za symbol bezbrannosti.[20]
 
Forma velikonočního zajíčka
 
Umělkyně si tohoto průvodce vybrala zejména jako „symbol neustálé obnovy života, vázaný se symbolikou lunární a symbolikou matky země, dále jako hrdina civilizátor a jako prostředník mezi člověkem a transcendentnem.“[21] Nejedná se o plochý[22] a kýčovitý model roztomilosti, ale o promyšlený koncept, který cyklicky ve vlnách prostupuje její tvorbou. Ať už ve fotografické sérii Hrdina civilizátor[23] vzniklé na Západě (při vymanění se z králičí klece režimu)[24], kdy z dnešního pohledu chápaný hrdina-králík-pokusné zvíře rozmarů civilizace vystupuje v hlavní roli jako pendant jejích pozdějších prací. Z tuláka po ulicích reinkarnovaného do často i nelichotivých a pro umění nízkých podob na fotografiích se v rukou autorky králík dále proměňuje. Marek Pokorný to dokládá slovy: „Obrazy Zorky Ságlové v něm nacházely především nesmělého, ale při vší komičnosti hrdého a moudrého průvodce historií, zatímco v kresbách, lehčí technice, mnohdy „vystupoval“ jako sebevědomý bavič s notnou dávkou sebeironie.“
 
Rozsáhlými odkazy na různá díla prózy, poezie, dětských říkadel rozšiřuje všeobecné povědomí o jedinečnosti tohoto symbolu. Identifikuje ho v každodenním životě, nezapomíná na jeho roli v rámci Velikonoc a neskrývá jej ani před jeho převtělením do nesmrtelné tváře pánského časopisu Playboy.[25] Sběratelka motivu se nebála sáhnout do diametrálně odlišných vod. Podobně, jako byl variabilní její zájem o pozadí tohoto motivu, významový potenciál motivu samotného[26], tak i práce s materiálem a technikami, na kterých jej využívala, variovala od razítkových kreseb, přes králičí struktury po akční kresby (kresby s hopkajícím živým králíkem). Přímo kouzelný byl její projekt 11 045 králíků v drogerii Zlevněné zboží v Brně (za níž stál divadelník Petr Oslzlý). Králík je jejím archetypem proměnlivosti a plodnosti přírody, nositelem hodnot širokého spektra, narušitelem i činitelem geometrických systémů.
 
Jako Alenka v říši divů…
 
Generace nastupující po druhé světové válce vyzdvihla výjimečné umělkyně, jako byly, či jsou Eva Kmentová, Olga Karlíková, Běla Kolářová, sestry Válovy, Eva Švankmajerová, Adriena Šimotová a Eva Janoušková.[27] Přispěly ke korekci modernistické tradice umění „bez rodu“.[28] O generaci mladší Zorka Ságlová vyčnívala radikalitou, kterou vtrhla na pole umění. I když otázku ženské tvorby ve svém díle nereflektovala, svým přínosem zasáhla do tradičního maskulinního prostředí vizuálního umění u nás.[29] Její konceptuální tvorba je uchopena zcela svébytným způsobem s poetickými kořeny v přírodních sezónních cyklech. Fabulované příběhy lehce komponuje s použitím historických faktů, konkrétních míst. Jemná a ženská forma rezonuje s pragmatickým přístupem vědeckým.
 
Řád, mřížka, opakování, op-art, hra, alegorie, východ, postoj, symbol, seno… Nespočet významů její tvorby a nespočet slov pro její koncentrované definování. Kombinace ženské empatie a citlivosti se „středoevropským smyslem pro jemnou ironii“[30] hladí (někdy až drásá) recipienta jejích děl i v současnosti, kdy lidstvo dokola opakuje stejné omyly a nedokáže se vymanit z klece předsudků. Člověk je součástí přírody a jako ona je pod vlivem historizujících cyklů a mýtů. Silná výpovědní hodnota děl Zorky Ságlové budiž neustále se množícím králíkem posilujících zážitků a myšlenek.

Použité obrázky pocházejí z webu Artlist.