V samém úvodu bylo publikum zpraveno o věnování koncertu brněnskému skladateli Františku Gregoru Emmertovi, jenž zemřel deset dnů předtím a jehož díla byla v minulosti souboru blízká. Za zmínku stojí například vynikající dvousborový koncert v bazilice na Starém Brně, kde Ensemble Versus společně se sborem Vox Iuvenalis provedl Emmertův cyklus textů Nirmal Hridaj.

Druhý vstup před hudbou samotnou patřil herci a recitátorovi Otakaru Blahovi. Ten přednesl několik úryvků z právě vycházející knihy Místa paměti národa pocházející z dílny sdružení Post Bellum. Zvolené výňatky z textu byly bolestné i nadějné. Padla slova o nesobectví lidí utíkajících z Terezínského ghetta, milosrdenství žen, které se ujaly umírajících německých mladíků po střelbě Revolučních gard, i o nacistickém úředníkovi, jenž za záchranu života u Haliče v první světové válce daroval svobodu otci Jiřího Stránského, který byl zatčen za činnost v odboji.

Ensemble vstoupil do večera skladbou Alfreda Caselly Concerto pro klavír, tympány, perkuse a smyčce, op. 69 z roku 1943. První věta však nevyzněla příliš dobře. Orchestr byl ze začátku jen s obtížemi v jednotě s klavírem a celková nejistota se vzápětí promítla i do dynamické plochosti. Z tělesa však vynikala violoncella, a to svými pozoruhodně jistými tremolovými pasážemi.

Jakkoli ideální se prostor Mozartova sálu brněnské Reduty pro Ensemble Opera Diversa může zdát, akustické podmínky se s rozdílným nástrojovým obsazením razantně mění. Navzdory mistrnému výkonu Martina Opršála na bicí nástroje nebyl celkový dojem na posluchače nejlepší. V hlasitostně vypjatějších pasážích zněly tympány příliš hřmotně a výsledný zvuk se stával poněkud nečitelný. Pasáže tišší byly naopak po zvukové stránce perfektní. Akustická úskalí se, bohužel, netýkala jen bicích, ale i klavíru. Ten celý večer víceméně zanikal. Umírněný konec první věty byl pak po všech stránkách bravurní.

Druhá věta s podtitulem Sarabanda nesla zvláštní atmosférický náboj. Jeden by v ní hledal ducha Góreckého Třetí symfonie. Přes patrný emoční neklid si věta nesla líbezné vedení melodie. Nutno podotknout, že zmíněná líbeznost nic neubrala na značné nepředvídatelnosti jednotlivých motivických zvratů kompozice. Violoncellové sólo Lukáše Svobody nezapadlo a celkově se on i jeho kolegyně Anežka Jungová velmi dobře doplňovali se sólovými vstupy koncertního mistra Jana Bělohlávka. Navzdory nedostatkům v závěru frází u viol byly smyčce zvukově kompaktní. Nutno opět vyzdvihnout Martina Opršála za jeho mimořádně citlivou práci s velkým bubnem. Klavírní part Alice Rajnohové byl však bohužel dobře srozumitelný pouze v sólových figurách.

Finále bylo divoké a precizní. Malý buben se oproti tympánovým vstupům v předchozích větách zvukově prosazoval v optimálním poměru. Orchestr si počínal velmi vyrovnaně, koncertní mistr Jan Bělohlávek však nezněl notnou chvíli intonačně stoprocentně.

Po přestávce došlo na další mluvené slovo ze strany Otakara Blahy, tentokráte s náměty mimořádně surovými. Autor textu popisoval hry dětí z koncentračních táborů – hry na transport, plynování, bití a popravu. Natolik chmurný obsah smutně uvedl - velmi příznačně - koncert s pohřební tématikou.

Concerto funebre pro housle a smyčce Karla Amadea Hartmanna je svým programem v českém kontextu dílem velmi emotivním. Hartmann skladbu zkomponoval za účelem vyhrazení se proti německé okupaci Československa. Hned v samotném úvodu zaznívá v partu sólových houslí citace husitského chorálu Ktož sú Boží bojovníci.

Houslového koncertu se měla původně zhostit Ivana Kovalčíková, z vážných důvodů však koncert odvolala. Místo ní ale doslova zazářil Milan Pala, který, dle informací ze strany produkce, skladbu nastudoval za jediný víkend. Pala si s houslemi počínal fantasticky, jeho  projev vyzařoval naprostou oddanost dílu. Díky Palově bezkonkurenční hře byl orchestr poněkud zastíněn. Nelze to však sólistovi vytýkat, spíše naopak. Soudržnost orchestru se dostavila až ke konci první věty.

Druhou větu smyčce započaly velmi dobře. Pala byl sebejistý, vášnivý a precizní. Za zmínku stojí i vynikající změny tempa, se kterými se musel vypořádat. Z pasáží, ze kterých sršela úzkost, přecházel do elegií se suverénním výrazem. Milan Pala až do konce koncertu neubral ani trochu ze svého energického projevu a místy bylo škoda, že si od něj orchestr kousek jeho energie nemohl vypůjčit. Dramatické finále poslední věty bylo, nutno podotknout, jako celek znamenité.

Třetí vstup Otakara Blahy ve volném verši opět postihoval rozsáhlé citové spektrum a byl smělou obžalobou společnosti, tedy mlčící masy, která dopustila holocaust.

Poslední skladbou večera bylo třívěté Divertimento pro smyčce Bély Bartóka. První věta působila bezstarostně, idylicky, poté značně zvážněla, aby se pak vrátila do původní nálady. Celé těleso vykazovalo perfektní zvukovou vyrovnanost. Lze hodnotit i tak, že ryze smyčcové obsazení v prostoru Mozartova sálu je největší devízou souboru. Z druhé věty sálala melancholie, dostavovaly se dynamické výbuchy, smyčcové party se plačtivě proplétaly. Třetí věta byla podána ukázkově. Orchestr nastoupil zvesela a s patřičnou lehkostí, mnohokráte opakované motivy neztrácely na síle, momenty úprku zněly brilantně. Jiří Bělohlávek byl po celou dobu trvání Divertimenta skvělým leaderem, jeho přednes šel ve srovnání s Casellovým Concertem rapidně nahoru. Dirigent Tomáš Hanák odvedl skvělou práci a, byť místy působil téměř neviditelně, jeho mamutí podíl na úspěšném provedení všech skladeb večera mu nelze upřít.

Koncert s podtitulem Nad propastí nabídl skvěle vybraný a předvedený program, kterému se, jak už to často v našich končinách bývá, dostalo smutně nízké návštěvnosti. Ensemble Opera Diversa by však měl vytrvat ve svém dramaturgickém počínání, které bylo, je a bude nesporným přínosem.