Soubor pod vedením dirigentky Gabriely Tardonové do koncertu vstoupil třídílnou Prelude, Aria and Waltz pro smyčce Arthura Bergera. Tento na svoji dobu neobvykle líbivý kus se ukázal býti skvělým začátkem. V první větě předvedl soubor výbornou práci s dynamickými skoky. Také rytmické frázování nemělo žádných nedostatků a i přes chvilkovou nevýraznost ze strany druhých houslí se první věta dařila. Pizzicata byla precizní a přes časté pomlky v partituře byl z orchestru velmi dobře cítit neustálý pulz. Druhá věta by snad mohla usilovat o větší piana, vinu lze však přičíst akustickým podmínkám koncertního sálu Reduty. V tom je zkrátka slyšet vše – což však je v mnoha ohledech nespornou výhodou. Přes pomalý charakter druhé věty se ze skladby nevytratila živost. Pizzicata zněla opět znamenitě, dynamická škála byla využita do všech směrů a v určitých momentech soubor připravil hotové exploze. Ve větě třetí lehce zaváhaly housle, z čehož se téměř okamžitě navrátily k původní soudržnosti.

Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce Aarona Coplanda bylo první ze dvou skladeb večera, ve kterých se představili sólisté. Trumpetista Josef Zimka se musel vypořádat s veskrze lyrickým partem, který ve druhé polovině stupňoval svoji náročnost. Dlouhé plochy ve vysokých polohách jsou v kombinaci s tichou dynamikou záležitostí nesnadnou. V pianech si Josef Zimka počínal výborně, jeho hra nepostrádala - ve skladbách podobného charakteru tolik nutný - cit. Pár technických nedostatků se sice objevilo, výsledný dojem však žádný výrazný šrám neutržil. Romana Mazáková se zhostila svého sólového partu pro anglický roh s perfekcí a noblesou. Gabriela Tardonová i orchestr provedli tuto skladbu tak, že jim nelze vytknout naprosto nic.

Posledním číslem první půle bylo Rounds pro smyčce Davida Diamonda. Po melancholickém Quiet City rapidní dramaturgický skok. Rounds reprezentovaly náročnější část repertoáru pondělního koncertu, a to nejenom rytmicky. Ve skladbě, bouřlivé od samého začátku, exceloval koncertní mistr Jan Bělohlávek a celá houslová sekce předvedla fantastická crescenda. Výtkou budiž samotné zakončení první části, jenž vyznělo lehce nedbale. Následující disonantní plochy se však nesly s patřičným napětím a celé Adagio bylo jaksepatří zasněné. Ve třetí části hrála cella s potřebnou syrovostí, a to ve svých náhlých vpádech i perkusivních pasážích. Soubor zněl jednotně i ve zběsilých úprcích. Celá skladba, jež je jakousi motivickou koláží, vydávala strhující dojem. V Rounds se neustále něco děje a skladatel využívá variačního principu jen do té míry, aby posluchače zaujal. Skladba byla rozhodně zlatým hřebem první poloviny.

Po přestávce program dospěl k Serenádě č. 1 pro smyčce George Antheila. Kus poněkud rozverného charakteru s vedením hlasů, jež posluchač zpravidla nečeká, působil svěžím dojmem. Neoklasicky znějící první věta si držela řádný tep, motivické návraty v houslích nepostrádaly výraz. Melancholická věta druhá, postavená na ostinátních prvcích ve středních hlasech zněla tajemně. Dvojice violoncell hrála smutně a přece vášnivě. Ve výbušnějších okamžicích skladby došlo na bravurně zvládnutá sforzzata, nutno opět vyzdvihnout výkon koncertního mistra Jana Bělohlávka. Třetí věta, vracející se k rozmarným náladám věty první, plynula až do samého závěru ve třídobém metru. Pak se však náhle přehoupla do metra dvoudobého, čímž se výraz cappriccia společně se svižným tempem a odlehčeným podáním ještě umocnil. Celkově šlo o provedení nadmíru zdařilé, s přihlédnutím k pragmaticky efektivní délce kompozice jako takové.

Jako poslední kus večera byl proveden Capricorn Concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu Samuela Barbera. Kompaktnost souboru i kontrastní prvky byly, navzdory nelehkým rytmickým nárokům skladby, stoprocentní. Trumpetista Josef Zimka se podruhé musel vypořádat s partem v tak tichých dynamických polohách, že by se daly označit za hraniční z hlediska hratelnosti. Byť se mu některé z tónů neozvaly tak, jak měly, počínal si velmi dobře. Romana Mazáková (hoboj) a Iveta Kundrátová (flétna) podaly natolik suverénní výkony, že museli i nejnáročnější posluchači pookřát. Celkový zvuk sólistů pospolu s orchestrem byl jednolitý a přece barevný. Obzvláště kompaktně znělo celé těleso v momentech, kdy hrál Josef Zimka s dusítkem. Barberovo Concerto nebudilo dojem absolutního vrcholu večera, přesto se mu však dostalo vynikajícího uvedení.

Dirigentka Gabriela Tardonová vybudila všechny hudebníky na scéně k nadprůměrným výkonům a sama si počínala znamenitě. V akusticky příznivém prostředí Mozartova sálu divadla Reduta si tak posluchači mohli vychutnat stylově přístupnou hudbu dvacátého století v mimořádné zvukové kvalitě. Dramaturgie celého večera byla ukázková. Díla, která zazněla, bývají uváděna zřídka, brněnské publikum takové pokusy o osvětu velmi dobře přijímá. Doufejme, že se souboru do budoucna povede upoutat ještě větší pozornost na svou nosnou hudební produkci. Celou událost nelze hodnotit jinými slovy než „klobouk dolů“.

Arthur Berger: Prelude, Aria and Waltz pro smyčce (1945), Aaron Copland: Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce (1941), David Diamond: Rounds pro smyčce (1944), George Antheil: Serenade No. 1 pro smyčce (1948), Samuel Barber: Capricorn concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu (1944). Hudební nastudování: Gabriela Tardonová, Iveta Kundrátová – flétna, Romana Mazáková – hoboj, anglický roh, Josef Zimka – trubka, orchestr Ensemble Opera Diversa, koncertní mistr Jan Bělohlávek. 2. března 2015, Reduta, Brno.

Fotografie byla převzata u oficiálního webu Ensemble Opera Diversa.