Úterní večer 10. dubna patřil hudební produkci brněnského smyčcového komorního orchestru Ensemble Opera Diversa, který v prostorách sálu Konventu Milosrdných bratří v Brně uspořádal událost s všeříkajícím názvem Koncert s Alicí Rajnohovou. Vedle orchestru se tak pod dirigentským vedením Gabriely Tardonové představila s Diversou hojně spolupracující klavíristka Alice Rajnohová.

Ačkoliv byla událost v povědomí přinejmenším několik týdnů před jejím konáním, samotný program se v průběhu příprav a ubíhajících dnů nepatrně pozměnil. Od počátku slibované čtyři skladby však zůstaly v dramaturgickém záměru cílícím na představení tvorby 20. století, kdy předem avizovaná díla finského komponisty Einojuhaniho Rautavaary a německého skladatele či hudebního teoretika Paula Hindemitha byla namísto kusů Alfreda Schnittkeho a Slávy Vorlové doplněna opusy Bohuslava Martinů a Jana Nováka, tedy výhradně českým repertoárem.

Zahajovací skladbou večera byla Fünf Stücke für Streichorchester, kterou Paul Hindemith zkomponoval v rámci čtyř instruktivních skladeb Schulwerk für Instrumental-Zusammenspiel v roce 1927, jejichž záměrem bylo představit postupy a vůbec možnosti artificiální hudby 20. let. Ačkoliv skladba osciluje mezi durovým a mollových charakterem, celkově zde převažuje německým skladatelům vlastní melodická vážnost, která se ovšem nesetkala se strnulým či nezáživným provedením. Celý orchestr, kde v poslední páté větě skladby vynikl zejména agogicky rozmanitý houslový part interpretovaný koncertním mistrem tělesa Janem Bělohlávkem, podal svědomitý výkon, umocněný zvukovou plností a svérázným dirigentským umem. Vzorově provedenou instruktivní skladbu záhy vystřídaly o poznání komornější Tři české tance (1926) Bohuslava Martinů. Třívětá skladba pro klavír příznačně čerpá z rytmických vzorců jednotlivých tanců, vzhledem k jejímu vzniku na pařížské půdě však zde jsou rozpoznatelné vlivy dobově bující moderní hudby, které Martinů pevně ukotvil v českosti zvolených melodií. Poučené uchopení skladby Alicí Rajnohovou, jež mimo jiné zdůraznilo akustickou vyváženost sálu, bylo podtrženo citlivou interpretací rubatové polky ve třetí větě. V dalším díle, instrumentovaném čistě pro smyčcové nástroje, Diversa představila Rautavaarovo Canto III z roku 1972, tedy prostřední díl z cyklu pěti stejnojmenných skladeb zkomponovaných mezi lety 1960 až 2011. Mystická zpěvnost signifikantní pro autorovy kompoziční postupy byla v první třetině opusu příznačně rozvíjena v dynamicky gradujících sekvencích sextolového tématu, rázně utnutého fortissimově vypjatými disonancemi. Kromě několika dalších, afektem vážných motivů kontrabasových linek se však v kontrastu s Hindemithovým opusem dílko vyznačovalo uvolněnějším charakterem, stejně jako v případě Fünf Stücke však interpreti podali vyrovnaný a intonačně pevný výkon jakoby anticipující závěr večera. Ten patřil Koncertu pro klavír a smyčcový orchestr, jehož instrumentaci Jan Novák dokončil v americkém Tanglewoodu roku 1949. Výběr této skladby jakožto programového finále nebyl náhodný, poněvadž Alice Rajnohová Koncert spolu s Ensemble Opera Diversa pár let zpět nahrála na CD. Třívětá, dynamicky kontrastní skladba byla Bohuslavem Martinů, tedy Novákovým pedagogem, označena za „křečovitou a školáckou záležitost“. Totéž se však nedalo říct o jejím provedení v nastudování Gabriely Tardonové. Zkušenost s opusem Jana Nováka interpreti dokázali v kompaktně působícím provedení, které však nepřekonalo vrchol večera v podobě úvodního Hindemithova díla.

Jak sólistka večera Alice Rajnohová, tak Ensemble Opera Diversa podali na pár nejistých nástupů přesvědčivý a pro pravidelné návštěvníky koncertů tohoto tělesa nepřekvapivě profesionální výkon. Nelze také nevyzvednout výběr místa konání – sál Konventu Milosrdných bratří je pro Ensemble Opera Diversa téměř domácím prostředím, jehož zvuk smyčcovému orchestru po všech stránkách svědčí. Navzdory poctivé propagaci koncertu však bylo hlediště zaplněno jen zřídka, potenciální návštěvníci tak přišli o zhruba hodinu trvající brilantní produkci málo uváděných děl klasiků 20. století.

Foto: Vít Kobza