Jedinečný a poněkud neobvyklý večer mohla zažít hrstka posluchačů, která přišla v úterý 22. ledna do sálu Konventu Milosrdných bratří. Stala se zde svědky koncertu a křtu inovativního dvojCD jednoho z nejvýznamnějších sólistů současné generace – Milana Paľy.

Přestože samotný koncert trval jen necelých 45 minut, interpretační i poslechová náročnosti vybraných skladeb tato doba ideálně stačila. Jak sólista sám zmínil, nešlo o koncert jako takový, ale spíše o nastínění a ukázku domácí tvorby, která se stala náplní vyšlých i připravovaných CD.

Čtyři skladby zahrané během večera měly vzájemně podobný charakter. V úvodu zaznělo Canto I. pro sólovou violu od Miloslava Ištvana. Jedná se o první jednohlasou skladbu autora a její vznik v 70. letech minulého století byl jistě inspirací pro mnoho dalších skladatelů. Atonalita a neuspořádanost celé formy i dílčích souzvuků naladila výraz a atmosféru celého koncertu. Ve stejném duchu totiž pokračovala i kompozice Pavla Maria Slezáka – Jericho op. 59 pro sólové housle. Skladba na předchozí kus navázala ostrým úvodem, ze kterého však následně vyplynula líbivá a melodická pasáž. Hlubší význam a možnost k zamyšlení se nad poselstvím hudby mohlo podnítit opakování a ritardando jednoduchého sekundového motivu, zdánlivě znějící jako nevyslovená otázka…

Nejmelodičtějším dílem večera pak byla skladba přítomného Víta Zouhara – Il pendolo pro sólové housle. Znalý posluchač mohl rozpoznat prvky minimalismu i typické souzvuky používané autorem v jeho jiných dílech. Působivost skladbě dodalo rovněž nečekané brumendo držené houslistou, které podkreslovalo hru.

Závěrečným dílem byla skladba rovněž přítomného Pavla Nováka Zemka – Unisoni sacri IV. „Tremolo“. Z atonálního a nálady střídajícího ducha předchozích skladeb nevystoupila, ale oproti nim sólistovi dala větší možnost široké práce se zvukem a technikami hry.

Všechna díla na programu byla charakteristická a totožná výrazným střídáním afektovaných a dramatických pasáží a absolutně vypjatých částí v pianissimu, při kterých se diváci báli pohnout. Přesto však byl každý kus jedinečný a nesrovnatelný.

Smutně nízká divácká účast nepřiměla interpreta večera ke snížení energie vložené do výkonu a nutno zdůraznit, že právě výkon byl, jak je u Milana Paľy ve zvyku, strhující. Přemýšlel-li divák nad poselstvím znějící hudby a nad jejím významem, s jistotou ho mohl vyčíst ze sólistovy mimiky, která poselství hudby efektivně dokreslovala a stejně jako expresivní nádechy a pohyby při hře odhalovala naprosté vcítění se do hudby.

Málokdo by vybrané skladby dokázal zahrát s takovou expresivností, naléhavostí a přesvědčivostí. To ostatně zmínila také profesorka Jindra Bártová v roli – jak bylo zmíněno – „krstnej mamy“ nově vyšlého dvojCD Cantūs Moraviae, která ve svém proslovu nešetřila chválou.

Večeru se po interpretační ani dramaturgické stránce nedalo nic vytknout, jediným nedostatkem byla malá propagace koncertu i projektu jako takového. Jsem si jistá, že umělec jako Milan Paľa by neměl problém zaplnit sál Konventu do posledního místa.