První koncert Filharmonie Brno v nové sezóně se tradičně nesl v duchu jejího zahájení. Pro to, které odstartovalo ve čtvrtek 19. září v pořadí 64. sezónu, byl zvolen program sestavený jak z klasických a osvědčených děl, tak ze soudobé novinky, která si v Brně odbyla svoji českou premiéru.

V první polovině večera snad mohl být zdánlivě přítomný i Beethoven, přestože byla na programu 1. symfonie Johannese Brahmse. Považován za dovršitele Beethovenova díla, vložil Brahms do své dnes nejhranější symfonie odkazy na předchůdcovu Osudovou i Devátou. První věta započala ráznými údery tympánů a dále se ve své introdukci linula v líbivém a teskném duchu střídaném gradujícími unisony až k Allegru první věty. Zejména časté opakované motivy pod gesty šéfdirigenta Dennise Russella Daviese vynikly pestrou prací s barvou a dynamikou. Druhá věta nesla náznaky nejistoty v hobojovém a navazujícím fagotovém sóle a v dalších sólových pasážích pravidelná a předvídatelná struktura tempově mírné věty místy překvapovala neobvykle metrickým členěním. Třetí věta ve svém svižnějším duchu směřovala stupňující se náboj k finální čtvrté větě, která zaujala především přesným a lehce napínavým soubojem smyčců v pizzicatu, jenž dynamicky a tempově gradoval a byla snad i zábava mu naslouchat. Navzdory svému primárnímu zařazení do tóniny c moll pak skladba vyústila ve slavnostně laděný durový závěr.

I přesto, že Davies řídil celou skladbu svými úspornými, ale jasnými gesty, pod kterými vynikly nástupy jednotlivých nástrojových skupin i důležité pasáže, byl celkový dojem z odeznělého díla na hranici omrzelosti. Rozvaha, se kterou dirigent skladbu pojal, byla v určitých částech příliš velká, celková durata díla tím pádem moc dlouhá a zejména rychlé pasáže pak neměly dostatečný spád, který by si zasloužily.

Skvěle a odhodlaně hrajícímu orchestru nepomohla ani osudná akustika sálu brněnského Stadionu. Střední dynamika většinou nevyzněla a do prostoru sálu se nesla jen velmi málo. Zůstala utopená nad jevištěm a hráčům nepomohla ani sebevětší snaha, aby zvuk dostali dále k divákům. Pro pravidelné návštěvníky to však nebyla žádná novinka, a tak nezbývalo než se nad provizoria prostor zkrátka povznést.

Po přestávce se již za křídlem představila diváky očekávaná sólistka večera, klavíristka Elisabeth Leonskaja. Už příchod této významné pokračovatelky ruské klavírní školy 20. století doprovázel silný potlesk obecenstva, kterému dala sólistka možnost dostát již při prvních tónech. Svůj part Klavírního koncertu č. 3 Bély Bartóka přednášela s lehkostí, vědomím mnohaletých zkušeností i s bezstarostně laděným úsměvem. Skladba, psaná již na sklonku skladatelova života ovlivněného leukémií, je právě touto skutečností poznamenaná. Na rozdíl od rytmicky živelných děl z autorovy předchozí tvorby se koncert obrací k jemnějším lyrickým polohám a celkové vyrovnanosti, a dává více vyniknout klavíru jako sólovému nástroji. Právě čistě sólové nebo dechy doprovázené pasáže v akustice sálu vynikly nejlépe. Posluchačsky vstřícnou první větu vystřídala druhá, která již svými překvapivými disharmoniemi vyžadovala soustředěnější poslech. I přesto však byla ze skladatelova odkazu zvolena skladba na poslech přívětivá a dramaturgicky vhodně zamýšlená jako jakýsi most mezi tradičním Brahmsem a očekávaným (zatím však spíše nepředvídatelným) Hisaishim.

Na cestě k tomuto modernímu vyústění večera si ale potleskem ve stoje odměněná sólistka dovolila ještě krátké zastavení a návrat v čase, když s pečlivostí a elegancí zahrála všem přítomným druhou větu Mozartovy klavírní sonáty č. 12.

Ani dílo zmiňovaného Joe Hisaishiho však jako závěrečný kus koncertu nezpůsobilo pozdvižení mezi mnohými odpůrci moderní hudby. Skladba DA.MA.SHI.E (v českém opisu „třírozměrný iluzivní obraz“) se se svými osmi minutami trvání postarala o pozitivně a netradičně laděnou tečku večera. Předzvěstí něčeho novátorského byl již příchod celé řady bicistů, kteří posílili orchestr. Místo disharmonické „divočiny“ se však rozezněla minimalisticky laděná kompozice, spočívající v kombinaci osmi modelů, vycházejících z úvodního motivu prvních houslí. Právě nad jejich pulsem (který i po skončení koncertu zněl neodmyslitelně v hlavě) se dále odvíjel nekončící a neukotvený proud melodií. Japonský skladatel, známý především pro svoji filmovou hudbu, pak dal prostor především dechovým složkám a zejména žesťům, které i přes nepříznivou akustiku vyzněly hravě a s patřičným tahem, vedeným až do samého finále.

Jak se k programu vyjádřil sám šéfdirigent, tentokrát měl orchestr poslední skladbou skvělou šanci předvést pořádný zvuk i vedlejší Melodce, která už nejednou zkazila doznívající finále koncertu svou produkcí. I přesto však všichni přijali spíše s povděkem, že se v ten večer za zdmi žádná akce nekonala, a proto mohli diváci po skončení odcházet domů s nenarušeným zážitkem.

Foto: Vojtěch Kába